Cestou Toulavou 54km/4dny

Planá nad Lužnicí -Sezimovo Ústí - Tábor - Bechyně - Týn nad Vltavou

Kdysi jsem zahlédla odkaz na tuto stezku a naprosto mě uchvátila. Již tenkrát jsem věděla, že ji chci jít na podzim, když budou stromy hrát všemi barvami. A letos přišel ten čas. Přiblížily se podzimní prázdniny, my sbalili batoh, objednali ubytování, nakoupili jídlo a těšili se, až přijde ten správný čas. Kryštůfek se nemohl dočkat, takže jsem musela odpovídat na neustálé otázky... A kdy už pojedeme? Kolikrát se ještě vyspinkám? A dneska už pojedeme na tu Toulavu? Až jednou přišla jím vytoužená odpověď... "Ano, dnes už ano..."

V pátek večer jsme se přiblížili k Táboru a přespali v autě ve Stellplatzu Slapy. Bylo to super, majitel je moc hodný a ochotný pán. Ráno jsme si dali snídani v teple spacáků, zabalili a vyrazili na vlak, který nás měl odvézt do Tábora. Ale nedorazil - nehoda na trati. No prostě si nějakej týpek (jak řekl prepubertální Šíma) ustlal s dodávkou na kolejích a pak spokojeně odkráčel dospat se do postele. Samozřejmě dorazil náhradní autobus a tak se kluci zase uklidnili, že to všechno zvládneme.  V Plané nad Lužnicí jsme si prohlídli místní kostel Sv. Václava, nafotili u sochy anděla a napojili jsme se na pravou cestu Toulavou. Cesta je značená výborně, na ukazatelích ji určuje písmeno L ve žlutém rámečku. U rozcestníků je často informační cedule Toulavy o daném místě, jeho historii, kilometráži konkrétní trasy a kvízová otázka, kterou jsme všichni moc rádi hádali. Cesta vede podél břehu řeky Lužnice, potkáte staré mlýny, některé jsou stále obydlené. V Sezimově Ústí půjdete kolem vily prezidenta Beneše, která je veřejnosti přístupna od května do září. Z Ústí cesta pokračuje údolím Planačkou nad chatovou oblastí a míří do obce Větrovy. Na posledních kilometrech, již zpevněné cesty jsme potkali muže, který se s námi dal do řeči. My v nohách skoro 10 km, on sotva dva. Přesto vítězem byl a bude vždy on, protože byl nemocný a do své procházky musel dát mnohem víc úsilí než my. Odcházeli jsme ze setkání s mnohem větší a opravdovější pokorou. S myšlenkou "Děkujeme, že můžeme". Ve Větrovech pro nás tato část končila, odpojili jsme se a vrátili jsme se zpátky do Slap, kde na nás čekalo auto. Uvařili jsme teplou večeři, občerstvili jsme se v teple místního kiosku a trochu popovídali s místními. Bylo prostě moc fajn, ale čas na spaní byl neúprosný, a protože Kryštůfek nespal přes poledne, tak bylo nutné ho nechat dostatečně odpočinout. 

Ráno jsme opět balili, tentokrát ale i vestavbu v autě a přejeli jsme do centra Tábora, kde jsme se zúčastnili mše. Jenže na takovou cestu Toulavou je potřeba nabrat síly nejen psychické. Proto naše další kroky vedly do cukrárny :) Bezlepkový zákusek měli sice jen Pavlova, ale zato horká čokoláda byla... mmm... fantastická!!! Bohužel jsme se zdrželi déle, než jsme chtěli a tak se maminka začala bát, jestli to zvládneme ještě za světla, protože se ze soboty na neděli měnil čas, takže slunce zapadalo už po páté hodině. A vzhledem k tomu, že i předchozí den byl se světlem dost na knop, hrozilo, že to tentokrát bude horší. Podle výpočtů z předchozího dne chodíme kolem 2,5km za hodinu. Trasa z Tábora nám začínala pod Švehlovým mostem, jehož oblouk je 25m nad hladinou Lužnice. Je pojmenován po bývalém předsedovi československé vlády, Antonínu Švehlovi. Musím uznat, že vypadá opravdu úžasně. A navíc, na tohle se přesně těšil náš nejmladší, Kryštůfek. "Na tu cestu s těma mostama."

Stezka vede podél řeky, je široká, lemovaná spoustou dřevěných soch a v náš čas byla i poměrně frekventovaná. Oběd z batůžku jsme si dali v altánku naproti Benešovskému mlýnu, bylo krásné počasí, jen ten čas neúprosně běžel. Ještě nás čekala větší část trasy. Kryštůfek se zastavoval u každé sošky, na houpačkách, no prostě všude, kde to jen trochu šlo. A mně se to nechtělo kazit, povídali jsme si o sochách a pořádně je prozkoumávali ze všech stran. K tunelu ve skále, který vytvořil ČKT, jsme dorazili až za šera a poslední kilometr jsme šli už za tmy. Takže jsme si ani neužili dřevěné lávky podél skály. Naopak jsme ztratili červenou trasu, takže jsme trochu adrenalinově bloudili tmavým zarostlým lesem a báli se, aby nám neujela noha a nesjeli jsme dolů ze skály. Naštěstí vše dobře dopadlo, podařilo se nám napojit na cestu a zdárně dorazit na ubytování. Dali jsme si večeři a ubytovali se v penzionu bez signálu, v miniaturním pokoji, který jsme museli komplet přeskládat, abychom se vešli :) 

Třetí den nás čekalo přes 17km, takže bylo potřeba vyrazit včas. No... kluci u snídaně úplně nespěchali, takže jsme vyrazili až v deset hodin, vybaveni čajem a spoustou vody, protože dle spoluputujících není nikde nic otevřeno. Batoh zase výrazně ztěžknul, ale šlo se dál. Tato část etapy byla hodně podmáčená a velká část vedla úzkou pěšinkou nad Lužnicí, takže jsem trnula, aby Kryštůfek nesklouzl. Šli jsme docela dobrým tempem, cesta ubíhala. Hlavním bodem dnešní etapy byl Stádlecký řetězový most. Byl opravdu skvostný. Auta po něm mohla jezdit po jednom, kluci si našli uvolněné prkno a vždy na něm stáli, když jelo auto, aby to s nimi "pérovalo". Po ujití 10km už Kryštůfek stávkoval častěji a častěji a já přestávala být ochotná ho motivovat (čti přemlouvat) :)). Nezbylo tedy nic jiného než si ho hodit na záda jako batoh a vyrazit. Kupodivu se na zádech i trochu prospal a opravdu si odpočinul a my zvládli ujít docela obstojný kus cesty. Samozřejmě zrovna vedla do kopce... :( Bylo to tedy sice náročnější na moje záda, ale hodně to pomohlo celkové morálce. Mě se trochu ulevilo, že jsme se posunuli o notný kus cesty a ještě v úplném poklidu. Nahoře na kopci se nám otevřel nádherný výhled na Lužnici a na Dobronice u Bechyně. Tady jsme měli naplánovaný oběd (samozřejmě z batůžku, když bylo všechno zavřené).  V občerstvení pod hradem však akorát majitel pracoval na zahradě a nějaké dámy ho oslovily s prosbou o kávu. No a když už otevřel, nahrnuli jsme se taky, maminka dala kafe, kluci limču a nanuka. Popovídali jsme si se všemi o cestování, kluci dostali pochvalu, jak jsou šikovní, a posilněni jsme mohli vyrazit dál do Bechyně. Tam už jsme došli zase až se soumrakem. Čekalo nás doslova pohádkové ubytování, komfortní, čisté, s vlastní kuchyní a s hračkama pro děti. No pohádka. 

Čtvrtý den jsme si nakoupili královskou snídani v místním Coopu, snědli na ubytování co se do nás vešlo, rozloučili se a vyrazili na poslední část cesty Toulavou. Ještě jsme se zastavili v místním informačním centru nakoupit všemožné drobnosti a upomínkové předměty. Cesta se stáčí okolo zámku dolů k vodě. Tam nás již čekal nádherný pohled na řeku, na jejíž hladině se odrážela modroskvoucí obloha a zámek na skále. Krásný začátek etapy. Tak už jen doplnit cukry a vyrazit. První část vede krásným lesem širokou cestou, takže prostoru na hraní bylo dost a dost a my byli doslova napuštěni spokojeností. Hráli jsme všemožné pochodové hry, pozorovali krajinu, místy přemlouvali Kryštůfka :), přešli jsme, tentokrát za světla, další visutou lávku nad řekou, no ideál. Už bylo i cítit, že jsme se lépe naladili na Kryštůfkovo tempo a se Šimkou jsme se hezky střídali v jeho zabavování, takže se dalo i chvilkama mentálně odpočívat. V Kolodějích nad Lužnicí jsme si dali další batohovou baštu. Neobjevili jsme jedinou možnost nakoupit aspoň Kofolu, z čehož byl Kryštůfek doopravdy zklamaný :). Po odbočce od řeky přišel čas naložit Kryštu opět na záda a zrychlit tempo, abychom viděli soutok Lužnice a Vltavy. Myslím, že nikoho nepřekvapí, že jsme na místo dorazili se západem slunce a do Týna nad Vltavou jsme opět vykračovali za tmy. Autobus měl chviličku zpoždění, což nám nebylo úplně příjemné, protože začala být zima, na nádraží se potulovala spousta divnejch týpků a my (hlavně děti to pochopili) museli konstatovat, že jsme se sami v lese cítili o mnoho bezpečněji. Autobusem do Bechyně a následně vlakem do Tábora jsme se přesunuli zpět k autu. A protože už jsme byli unavení a tentokrát i docela vymrzlí, tak jsme už další přespávačku u Tábora vynechali a vyrazili jsme zpátky domů, do teplých peřin. 

Trasování, kilometráž, nocleh

Den 1. - 11,5 km

Planá nad Lužnicí - Slapy

Trasa vede od nádraží podél Lužnice, cesta je široká, dobře schůdná a dobře značená. Spali jsme ve Stellplatzu Slapy.

Den 2.- 9,5 km

Tábor - Příběnice

Tento den byl sice kilometráží nejkratší, ale nám přišla trasa nekonečná. Vydali jsme se na ni až kolem jedné hodiny, cesta je příjemná, ale chodilo zde nejvíc lidí. Pravda, že byla neděle a bylo moc hezké počasí. Spali jsme v penzionu Příběnice. Není zde signál, jídlo fajn, ubytování dražší a skromné, personál fajn. 

Den 3. - 17,2 km

Příběnice - Bechyně

Z Příbenic se jde podél Lužnice úzkou cestičkou, po cestě je nejkrásnější most trasy - Stádlecký řetězový most. Spali jsme v Bechyni v apartmánu, naprosto úžasné místo.

Den 4. - 15,7 km

Bechyně - Týn nad Vltavou

Na této části etapy byl pro mě nejdůležitější soutok Vltavy a Lužnice, na který se nám opravdu podařilo dorazit. Z Týna jsme již odjeli hromadnou dopravou k autu a autem domů. 

Celkem 53,9 km