Mikulov - Kleinschweinbarth -Falkenstein - Poysdorf - Mistelbach - Ernstbrunn - Klosterneuburg - Wien

7.5. - 12.5.2019 

Blížil se prodloužený víkend květnových svátků a tak jsme využili možnosti posunout naší Svatojakubskou pouť o kousek dál. Trasou z Mikulova.  

Pohádková trasa vinicemi

V úterý 7.5. 2019 jsme se přesunuli vlakem na jih Moravy, do námi milovaného, překrásného Mikulova. Ubytovali jsme se v místní základní škole a i přes pokročilejší hodinu jsme si ještě protáhli nohy po dlouhé cestě a prohlédli si historické centrum města. 

Ve středu ráno jsme si dali pořádnou snídani, rychlou očistu a hurá na trasu. Dnes nás dle výpočtů čeká nejdelší trasa, cca 23 km. Cesta je krásná, výborně značená. Z Mikulova odcházíme po červené turistické značce a při každém otočení sledujeme zmenšující se kapličku na Svatém kopečku. Po přechodu státní hranice sílí vítr, což na tomto otevřeném prostoru není úplně příjemné, ale naštěstí jsme celkem brzy mezi prvními domy. V Kleinschweinbarthu obdivujeme krásu a čistotu rakouské vesnice. Prohlížíme si fresky a předzahrádky, mezi kterými si připadáme jako v pohádce.  Také navštěvujeme otevřený kostel, na náměstí si dáváme svačinu a míříme dál. Nad vesnicí se přidává náš "oblíbený" vítr a naše maminka ztrácí optimismus. "Ještě takových kilometrů, tolik dní a už teď je to vyčerpávající." Ale my se nedáme a trudomyslnost si nepřipouštíme a šlapeme a šlapeme. Procházíme nádhernou krajinou napříč vinicemi, vítr nás neopouští a tak se těšíme na další plánovanou větší zastávku - městečko Falkenstein. Hned při vstupu nás vítá jeskyně Panny Marie s léčivým pramenem. Místo s úžasnou atmosférou. Scházíme níže do centra a otvírá se nám pohled na famózní kostel Sv. Jakuba staršího. Ten je bohužel zavřený, ale i tak nám to množství schodů, které jsme k němu vyšlapali, vůbec nevadí. Výhled je krásný. Falkenstein je plný vinařských domků, uliček a kvetoucích šeříků. Romantické místo. Vcházíme do lesa a příjemnou cestou, konečně již bez větru, se přibližujeme do Poysdorfu, dnešnímu cíli. Na místním Informačním centru dokupujeme poutnické mušle a poptáváme ubytování. Bohužel zde nikdo neví, zda kemp, který máme z domova vyhlédnutý, je otevřený. Dáváme si zmrzlinu a ledové kafe z místního obchůdku a pokračujeme na ubytování. Kemp je naštěstí přístupný, čekáme na otevření kanceláře, vítr stále sílí a my se těšíme do teplého spacáku. Správce kempu a jeho žena jsou úžasní lidé, povídáme si lámanou angličtinou a nadšeni z příjemného setkání uleháme do spacáků. 

Čtvrtek ráno je deštivý, předpověď moc příznivá není, pršet by mělo asi do dvanácti hodin. Nemůžeme si dovolit čekat tak dlouho. Dnes nás dle plánu čeká dalších 20km. Balíme a v pláštěnkách opouštíme příjemný kemp. Doufáme, že v lese budeme dostatečně chráněni. Než do něj docházíme, má Šimonek mokré ponožky. My dospěláci obdivujeme funkčnost nepromokavých ponožek z našeho oblíbeného obchodu "Nalehko" a ženeme Šimonka bez větších zastávek, aby nevychladl a nenastydl. Příští rok už mu snad noha doroste, aby mohl mít také kvalitnější ponožky. Lesní cesta je celá promáčená, přeci jen prší asi od půlnoci. Boříme se bahnem a přichází největší krize na tatínka. Ale i tu se nám daří zažehnat a písně a hry na vyhledávání nejlepších a nejsušších uliček jsou k tomu výborným pomocníkem. Naštěstí již neprší, cesta je však dlouhá a bahnem také extrémně pomalá a vyčerpávající. Vycházíme z lesa a přichází další krize, tentokrát na Šimonka. Mistelbach vidíme před sebou, ale je to ještě dalších 6 km. Volíme cestu po silnici, abychom byli rychlejší, protože máme špatný čas a unavené nohy.  Šimonka se snažíme zabavit slovním fotbalem, oříšky a bonbony, ale je to náročné, jsou to jeho krizové kilometry (vždy má problém mezi 10-13km) a my musíme jít, protože není, kde odpočívat, vše je mokré. Naštěstí neprší, takže sundaváme pláštěnky, můžeme dosychat a cesta je tak příjemnější. V Mistelbachu na náměstí kupujeme kebab a kafe. Odpočíváme na lavičkách a přemýšlíme, jak dál. Jsou tři hodiny odpoledne a do místa, kde by se dalo při cestě přespat, je to dalších 6 km. Vzhledem k výraznému nepohodlí na cestě se rozhodujeme pro ubytování v klášteře v Asparn an der Zaya, který je sice trochu mimo trasu, ale vidina postele a sucha je lákavá. Po tak dlouhém a vydatném dešti se bojíme, abychom našli suché místo na spaní venku. Jdeme se tedy podívat ještě na kostel Sv. Martina, zpátky na náměstí, pak na vlak, kde zjišťujeme, že máme jet autobusem, takže se vracíme zpátky na náměstí, dobíháme autobus a ten nás vtipně veze zpět kolem vlakového nádraží do Asparnu. No co, připisujeme si další 3 km a těšíme se na teplou postel. Z autobusu směřujeme ke klášteru, ovšem netrefujeme správnou uličku a místo 400m jdeme dalších 1100 m a celý klášter obcházíme spodem. Díky tomu však máme fotku Šimonka jako princezny a víme, jak by vypadal jako holka :) Dále směřují naše kroky do Muzea MAMUZ, který sídlí v místním zámku. Škoda, že již brzy zavírají, protože by stálo za to se tu podívat. Prohlížíme alespoň obchůdek a povídáme si s panem prodavačem, který umí česky!, protože dříve pracoval v Brně. Další krásné setkání. Poděkujeme, uděláme alespoň malý nákup propagačních materiálů a upomínek a konečně jdeme ke klášteru. Nikdo nám však neotvírá, byť je hlavní vchod i zahrada otevřená. Tak sundaváme batohy a čekáme. Krásně svítí sluníčko, odpočíváme a užíváme si. Asi po hodině jsme již notně nervózní, ale Bůh nás nenechává ve štychu a posílá nám čtveřici dobrých lidí, kteří byť příliš neumějí anglicky a my příliš neumíme německy, se nám snaží všelijak pomoct. Volají všem páterům, kteří klášter spravují. Zjišťují však, že nás žádný z nich nedokáže ubytovat a tak se rozhodují, že nám seženou ubytování sami. Asi za 15 minut pro nás jeden z mužů přijede autem i s dětskou autosedačkou a odváží nás do 8 km vzdálené vesnice na ubytování. Tam nám ještě pomůže vše domluvit a skromně zase odjíždí. Ještě jednou ... DĚKUJEME ... Máme za sebou náročný den, ušlapaných 19 km, ale jsme nadšeni z tak krásných setkání. Z lidí, kteří nám tolik pomohli. Říkáme si, co ještě nás může na této cestě potkat.

Je pátek, podle předpovědi by mělo být polojasno, asi 20°C. Majitelka ubytování se s námi přišla ráno osobně rozloučit, přivedla, stejně jako večer, svou dceru i s malinkou vnučkou, abychom se domluvili anglicky. Ještě se ptaly, jestli nám nemůžou pomoci cokoliv zařídit. Dokonce naše maminka od nich dostala dáreček k narozeninám, které ten den měla. A my mohli vyrazit vstříc dalšímu dni. Bylo nutné se vrátit na trasu Svatojakubské cesty čili Jakobsweg, což bylo asi 6 km. Bodem, kde jsme se chtěli napojit byl Buschberg, na jehož vrcholu je vojenský letecký radar. Prvních 5 km jsme stihli za krásnou hodinku, což bylo výborné tempo. Jenže sotva jsme vyšli do lesa, začaly se dít prapodivné věci :), které nás svedly z cesty a dovedly po třech kilometrech na stejné místo, kterým jsme do lesa vstoupili. Zoufalé pohledy, hledání v mapě místa, kde jsme, s nadějí, že třeba to tu jen tak vypadá.. nic... Tak jsme vyrazili znova, tentokrát okolo lesa, abychom měli Buschberg stále na očích. Cesta byla úmorná, do kopce, občas bylo pod mrakem, občas pálilo slunce. A Buschberg byl nedobytný. Rozhodli jsme se obejít další část cesty lesem, abychom nemuseli šlapat do kopce, ale opět jsme bloudili. Naštěstí nás "náhodní" kolemjdoucí vždy dovedli na správnou cestu, až jsme konečně vkročili zpět na Jakobsweg. Ta úleva!!! Buschberg se s námi rozloučil obrovskou bouřkou s ocelovými mraky a my mohli dál pokračovat v pohodové cestě protkané příjemným sluncem, osvěžujícím vánkem a famózními výhledy do krajiny. Trasa v tomto úseku je krásná a pohodová. Její finální část je posetá drobnými kamínky, na jednom z nich si Šimka poranil podkolenní šlachu, a když to nepovolilo ani po dalším kilometru, rozhodli jsme se pokračovat dál v cestě autobusem, na který jsme nastoupili v příhodně se nazývajícím městečku Au. Dorazili jsme až do Ernstbrunnu, který jsme řádně prochodili, abychom našli nějaké ubytování. Což se nakonec podařilo a my oslavili maminčiny narozeniny pořádnou pizzou, zmrzlinou, šampaňským a teplou sprchou. V nohách dnes dalších 18 km. 

Byla sobota. Den plánovaný tak, abychom se autobusem přesunuli k Vídni. Takže jsme nasedli na plánovaný autobus do Korneuburgu, odkud jsme se vydali po modré turistické značce, přívozem přes Dunaj, do Klosterneuburgu. V něm jsme měli z domova vyhlédnutý kemp. Ale protože na ten den hlásili velké bouřky a vytrvalý déšť asi od 12 hodin, bylo ve hře i to, že se vrátíme o den dřív. Naštěstí však byla bouřka moc pomalá a my si užili krásný slunečný den v historickém městečku s románským kostelem, barokními budovami a hlavně v místním aquaparku, na což se celou cestu těšil hlavně Šimka. Večer jsme si dali jenom rychlý gáblík a rychle jsme se schovali pod přístřešek, který už jsme měli připravený od poledního. Slibované bouřky totiž přeci jen přišly a trvaly nepřetržitě celou noc. Maminka se Šimonkem spali "jako když je do vody hodí". A tatínek? Ten, aby nás do té vody opravdu nehodili, většinu noci probděl a hlídal ...

V neděli ráno nás čekalo už jen sbalení věcí, pro tatínka speciální snídaně za probdělou noc, teploučká sprcha ve skvělém kempu a šup na vlak do Vídně. Z vlaku byl samozřejmě nejvíc nadšený Šimonek, ale musíme uznat, že vlak to byl vážně hezký. Vystoupili jsme na konečné, na nádraží Franze Josefa, a vyrazili do víru velkoměsta. Prošli jsme kolem radnice, státní opery, historického muzea až do katedrály Sv. Štěpána, kam jsme dorazili symbolicky ve dvanáct hodin a absolvovali část mše svaté včetně požehnání ... Posvátné zakončení poutní cesty.  

No a pak už jsme si jen nakoupili drobné dárečky a cukrátka pro příbuzné a z hlavního nádraží, které nás ohromilo svou rozlohou připomínající naše letiště Václava Havla, jsme odjeli zpět domů. Venku pršelo a my se loučili s podobným pocitem, ale také s vděčností a radostí. Tuto část cesty jsme si pro sebe nazvali cestou potkávání.

Trasování, kilometráž, nocleh

Zde krátký přehled trasy po jednotlivých dnech 

Den 1. - 21km

Mikulov - Poysdorf  
Trasa začíná v Mikulově, odkud pokračujete na jih po červené turistické značce ke státní hranici. První vesnicí v Rakousku byl Kleinschweinbarth, kde jsme trasu napojili na Jakobsweg z Drasenhofenu. Dále pokračuje přes Stützenhofen a krásnými vinicemi na Falkenstein. Další část trasy je lesem a míří do Poysdorfu, kde jsme přespali v kempu "Veltlinerland-Camping Poysdorf".  

Den 2. - 15km

Poysdorf - Mistelbach - Zwentendorf

První část trasy je převážně lesem, není možné nikde nabírat vodu, ani nepotkáte vesnici pro případné nákupy než dojdete do Mistelbachu, který je krásný a rozlehlý. Z nádraží jsme pokračovali autobusem do Asparn ad der Zaya, kde jsme toužili přespat v klášteře, který je poutníkům otevřen. Bohužel jsme neměli rezervaci a tak jsme nikoho v klášteře nezastihli, až nám dobří lidé pomohli o odvezli nás na ubytování do Zwentendorfu. Kilometrář uvádíme pouze do Mistelbachu, odkud jsme se již víceméně dopravovali jinak než po svých. 

Den 3. - 14 km

Zwentendorf - Ernstbrunn

Pro nás den věčného bloudění. Uvádíme opět km čisté trasy, bez našich zacházek a bloudění. Pro nás to bylo opět kolem 20 km. Kolem Buschbergu nefungovala GPS a my si udělali ještě jeden okruh. Kolem Buschbergu je les, po napojení na Jakobsweg nádherná cesta s krásnými výhledy. Ke konci trasy je cesta kamenitá a Šimka si tam trochu pohmoždil koleno, takže pro dnešek jsme trasu ukončili a přespali v Ernstbrunnu.

Den 4. - 5km

Ernstbrunn - Klosterneuburg

Následoval přejezd autobusem do Korneuburgu, odkud jsme šli po modré do Klosterneuburgu. Po přejezdu přívozem přes Dunaj jsme došli na ubytování do kempu "Donaupark Camping Klosterneuburg". Odpoledne měla přijít bouřka, tak jsme postavili přístřešek a odešli na prohlídku města, kláštera a na návštěvu aquaparku. Kilometry udáváme pouze přechodové.

Den 5. 

Klosterneuburg - Wien - Praha

Vlakem z nádraží v Klosterneuburgu do Vídně na nádraží Franze Josefa a dále pěšky ke katedrále sv. Štěpána a na hlavní vlakové nádraží, odkud jsme ve 14:45 odjížděli do Prahy. 

Fotogalerie